SLOVNÍK POJMŮ

Amphimorfní rhizomy - vykazují vlastnosti jak trsů, tak i výběžků a naopak. Příkladem amphimorfních rostlin může být např. běžící trs u Yushanie. Pomalejší výběžkování u rodu Phyllostachys může nastat i vlivem nižších teplot nebo systematického hnojení k rostlinám, kdy rostlina „nemá důvod jít hledat živiny do okolí“.

Dřevnatějící bambusy (arborescent, timber bamboo) – obří bambusy, které mají formu i vlastnosti stébla podobné kmenům stromům. Dorůstají až 25m a průměr stébla se pohybuje okolo 10 i 20cm. V Asii i v Americe se těží jako stavební dříví (např. Dendrocalamus giganteus, Bambusa oldhamii, Phyllostachys pubescens (Moso), Phyllostachys vivax, Phyllostachys bambusoides a další)

Internodium – část stébla , mezi dvěma kolénky. Může být různě dlouhá v závislosti na podmínkách v době růstu.U některých druhů může být specificky pokroucená (Phyllostachys aureosulcata a další). Specifická pro některé druhy je i sulka (sulcus) drážka na internodiu, je typická je hlavně pro rod Phyllostachys.

Kolénko, uzel, nod – specifické místo na stéble, větvičce či rhizomu, ze kterého vyrůstají nové výhonky, stébla, větvičky, květy či kořeny. Má většinou podobu tuhého a různě barevného kroužku. Typická struktura pro bambusy, u kterých jednotlivé segmenty mezi kolénky na jednom stéble mohou být různě dlouhé, podle podmínek v období růstu.

Kořeny - pokrývají rhizomy a mají funkci vyživovací a společně s rhizomy upevňující a především zásobní. Ukládají se v nich škroby, minerální látky a voda. Bambusy rostou v různých nadmořských výškách, klimatu a stanovištích, proto se i kořenový systém daným specifickým podmínkám přizpůsobil. Například některé horské druhy rodu Fargesia rostou až ve výškách kolem 4000 metrů, kde v určitém období zamrzne půda, a proto tyto rostliny mají uloženy vodní rezervy v kořenovém systému.Naopak některé bambusy, které se vyskytují na vlhčích nebo mokřejších stanovištích např. Phyllostschys heteroclada, mají v kořenech a rhizomech vzdušné kapsy parenchymatických buněk, které slouží jako zásoba vzduchu podobně jako u stromu Tisovce dvouřadého. Podle daných funkcí mohou mít kořeny různé tvary a rozměry.

Kvetení - na rozdíl od jiných rostlin není kvetení u bambusů pro pěstitele milou událostí. Není přesně znám spouštěcí mechanismus ani cyklus, bývá mezi 40, 80, 120 až 150 lety, záleží na druhu. Je však jisté, že kvetení u trsnatých druhů bambusů vede vždy k úhynu všech rostlin daného druhu na celé zemi (u nás to jsou Fargesie, nebo interiérový tropický rod Bambusa). Nepomáhá ani sestřižení trsu až k zemi, rostlina sice pak chvíli živoří (výjimečně i 5 až 10 let), ale stejně časem uhyne. Kvést začínají bambusy nejdříve v domovině, v teplých oblastech, a poté se tomu nevyhnou ani jejich sazenice importované do našeho mírného pásma. Asi před 20lety začala kvést Fargesia nitida a všechny její kultivary. Nyní je však již v prodeji nová generace ze semen, která má před sebou kolem 100 let života, zastoupená odolnou Fargesia jiuzhaigou (v kutlivarech s čísly 1-9) nebo třeba v kultivarech F. jiuzhaigou ´Genf´ a ´Willumeit´. Vykvetla rovněž náročnější a u nás choulostivější Fargeia murielae. Rovněž i od ní jsou již k dispozici nové kultivary. Čas od času kvetou i některé půdopokryvné druhy Pleioblastů, u nich občas dojde k úhynu skoro celého porostu, někdy však pomůže sestřižení. Mechanismus a následky kvetení u těchto rostlin nejsou však ještě dostatečně prozkoumány. Občas vykvete i velký výběžkatý bambus – například Phyllostachys aureosulcata ´Spectabilis´, většinou však vykvete jen jedno či dvě stébla, která proschnou. Někdy je omezená jen vitalita rostliny, a po roce po dvou se porost vzpamatuje a roste dál. U některých druhů se však může stát že dojde k celkovému vykvetení, a tudíž i úhynu celého porostu.

Leptomorfní rhizom – rhizom, který se šíří pod zemí do všech stran svými výběžky daleko od mateřské rostliny. Druhy z těmito rhizomy jsou obecně známé jako výběžkaté. Tyto rhizomy jsou zpravidla duté a mají menší průměr než původní rhizom. Krček mají zpravidla krátký a internodia jsou zpravidla delší, než širší. Pupeny jsou pak zpravidla horizontální a často dormantní, z nich se později stávají další stébla a rhizomy. Bambusy s tímto typem rhizomů pocházejí většinou z mírných oblastí.

Olistění – listy bambusů jsou smozřejmě hlavní fotosyntetizující orgán, tvar je zpravidla podélný kopinatý s podé lnou žilnatinou (jeden z významných znaků jednoděložných rostlin). U řapíku bývají zaoblené, na druhém konci se sbíhají do špičky. Mezi čepelí a pochvou (viz heslo) je často tzv.jazýček s oušky.V těchto místech se může vyskytovat různě dlouhé i zbarvené ochmýření, které spolu s jazýčkem a oušky slouží jako rozpoznávací znaky bambusů. Listy jsou u bambusů velmi variabilní a flexibilní orgán. Natáčejí se za světlem a zárověň hrají důležitou roli při hospodaření s vodou. Bambus listy umí natočit, případně srolovat tak, aby plocha odparu byla co nejmenší. Po pominutí nepříznivého období (sucho, mráz) a při dostatku vody je zase rychle (u některých druhů i do hodiny!) umí rozložit zpět a opět natočit podle potřeby. Většina bambusů je stálezelných, pokud dochází k opadu listoví, je to znamení sucha, nedostatku výživy, ale naopak i přemokření či blížící se zimy. Listy mají většinou zelenou až tmavozelenou barvu a bývají na omak drsné (rody Sasa, Pseudosasa, Indocalamus..) ale i hladší ( některé Phyllostychsy, Fargesie). Spousta druhů má však i barevné varianty, většinou bělavé až žluté proužky a panašování (Pleioblastus ´Auricoma´, Pleioblastus fortunei ´Variegata´, Hibanobambusa tranquillans ´Shiroshima´). Phyllostychysy či Pseudosasy s panašovanými listy mají většinou u nás velké problémy a proto se moc nepěstují.

Pachymorfní rhizomy – typ rhizomu, který je krátký a silný, vytváří mnoho pupenů v krátkých vzdálenostech. Internodia jsou širší než delší a zpravidla plná. Nové rhizomy pak vznikají z postranních pupenů a stébla z nich jdou hned kolmo vzhůru. Tyto rostliny pak zpravidla tvoří husté trsy (viz heslo trsnaté bambusy).

Pochva – spodní listová část, která tvoří úzký pevný obal nového stébla nebo větvičky. U bambusů bývá větších rozměrů, často bývá i různě barevná až flekatá, někdy i hojně ochmýřená, čímž tvoří velmi výrazný znak pro rozpoznávání druhů. Po vyrašení stébla usychá a opadává. Např. u rodu Dendrocalamus může mít i 30cm na délku, takže i po opadu tvoří výrazný dekorativní prvek.

Pupen – malý dormantní(spící) výčnělek či výběžek na stéble či větvičce, ze kterého může vyrůst nový výhonek, list či květ. Pupeny na rhizomech mohou vyrůst jako nový výhonek ve stéblo či jako další rhizom. Pupeny na stéblech a větvých se mění na větvičky, listy a květy.

Rhizomy – rhizomová struktura je jedna z nedůležitějších částí rostlinného těla bambusu. Je to soustava podzemních uzlů a meziuzlů, které svou elasticitou a pevností upevňují a vyživují rostlinu. Jejich velikost a kvalita silně ovlivňují nadzemní část rostliny. Například mladá rostlina má malé tenké rhizomy a v důsledku toho vyvíjí slabá stébla/tyče. Stejně tak i rostlina, která je díky nepříznivým podmínkám zejména stanovištním a klimatickým vystavena stresům, které vedou k úbytku energie, tvoří slabší nadzemní stébla. Má-li rostlina dobré podmínky k životu, začne se časem zvětšovat plocha kořenů, které přijímají více vody a živin, a to má za následek růst větších rhizomů a pletenců, což se odráží v kvalitě nadzemních částí zejména v tloušťce a délce tyčoviny. Rhizomy se používají k vegetativnímu množení bambusů.

Stéblo(tyč) – někde uváděno (z botanického hlediska nesprávně) jako kmen. Je to nadzemní část rostliny, typická pro traviny. U některých obřích bambusů může i dřevnatět (viz heslo dřevnatějící bambusy). Má mnoho barevných variant od odstínů zelené po žlutou a černou. Stéblo je rozdělené na kolénka, uzly a internodia (viz hesla). Zpravidla se též může podílet na fotosyntéze, proto je dobré v případě zimního poškození listoví vydržet, zda na jaře znovu neobrazí nové listí z ještě žijících stébel. Když taková stébla odstřihneme (listí je suché, ale stébla stále barevná a žjící) můžeme bambus dost poškodit, protože nebude mít čím vyživovat kořeny, ze kterých pak vyrazí stébla nová). V době růstu jsou bambusy rekordmani mezi rostlinami v denních přírůstcích, které jsou v našich klimatických podmínkách až 13 cm za den a u některých tropických druhů v jejich domovině 80 cm i více. Ke konci růstu stonku (tyče) se začínají formovat větve s listy.U některých rodů (např. Fargesia nitida a F. jiuzhaigou) se větve s listy plně vyvinou až ve druhém roce na jaře.

Sulka, drážka, čárka(sulcus) – žlábek po celé délce internodia(viz heslo), který vzniká přítomností bočního pupene či růstem postranní větévky ve chvíli, kdy se internodium prodlužuje. Je to typické pro rod Phyllostachys. Sulky mohou mít různé šířky a různě výrazné barvy (většinou odstíny žluté a zelené).

Trsnaté bambusy – vyznačují se růstem v hustých trsech či skupinách. Viz heslo pachymorfní rhizom. Tento typ růstu je typický pro velkou část tropických druhů (např.Bambusa, Dendrocalamus). Z bambusů použitelných v našem klimatu jsou pak důležité rody Fargesia, Borinda nebo Thamnocalamus (dost choulostivý). Tyto rostliny se nešíří nekontrolovaně do svého okolí. Vzhledem pak připomínají velké trsy trav. Mají užší stébla než bambusy stromovité výběžkaté a zpravidla olistěné až k zemi.

Výběžkaté bambusy – mají leptomorfní systém rhizomů (viz heslo). Tyto rostliny se šíří svými výběžky poměrně rychle do svého okolí a pokud jim nevymezíme prostor, mohou určitá místa i nekontrolovaně zarůst. V některých odborných publikacích je tato skupina ještě dělena na krátce a dlouze výběžkaté bambusy. Tento typ bambusů zahrnuje převážnou část rostlin chladnomilných a zimovzdorných, které je možné použít v našich klimatických podmínkách. Jedná se např. o rody Phyllostachys, Sasa, Pleioblastus, Semiarundinaria, Pseudosasa apod.